PŮDA – PŘEHLÍŽENÉ BOHATSTVÍ 35 kořene ale vzájemná spolupráce mezi rostlinou a mikroorganismy nekončí. Rostlina vytváří symbiotické interakce s tzv. mykorhizními houbami, jejichž vlákna prorůstají do kořene, odkud od rostliny odebírají cukry. Rostlině, která nedokáže uvolňovat živiny rozkladem organické hmoty, platí tím, že jí posílají nazpět vodu a živiny. Důležitá je také symbióza mezi rostlinou a dusík fixujícími bakteriemi. Rostlina bakteriím poskytuje snadno rozložitelné cukry, takže bakterie mají dostatek energie na rozštěpení stabilní molekuly atmosférického dusíku a jeho fixaci. Nafixovaným dusíkem platí bakterie rostlině za poskytnuté cukry. 3.4 Koloběhy prvků v půdě Půda je místem biologických přeměn látek, které jsou důležitými články koloběhů jednotlivých živin. Přestože je každý z koloběhů specifický, řízený jinými klíčovými procesy, jsou vzájemně propojené (obr. 26), což lze ilustrovat na příkladu tvorby rostlinné biomasy. K tomu, aby rostlina mohla vytvořit biomasu, potřebuje uhlík, vodu, živiny a energii. Uhlík získává z oxidu uhličitého v atmosféře, jehož množství se v přirozených ekosystémech doplňuje mineralizací organické hmoty v půdě. Vodu a živiny získává především z půdy. K tomu, aby živiny byly ve formě přijatelné pro rostliny, musí projít řadou přeměn v rámci jednotlivých koloběhů. Dusík vstupuje do koloběhu z atmosféry nebo hnojením, je zabudován do biomasy bakterií a rostlin. Po odumření se biomasa stává potravou pro destruenty, částečně je využita v energetickém metabolismu (dýchání) a částečně zabudována do biomasy. Eventuální přebytek dusíku je uvolněn do půdy a zpřístupněn pro rostliny nebo další přeměny, které jsou spojeny s oxidací nebo redukcí sloučenin dusíku. Z nich nejdůležitější jsou nitrifikace, při které nitrifikační bakterie a archea přeměňují amoniak na dusičnany (nitráty), a denitrifikace, kdy denitrifikátoři přeměňují aminokyselinový N na oxidy dusíku a molekulární N, které se vracejí zpět do atmosféry. Destruenti jsou potravou pro další organismy a opět, část je využita při dýchání, část na stavbu vlastního těla a přebytek uvolněn do půdy. A tak to jde dál. Podobně je tomu s fosforem a dalšími prvky. Mezi koloběhem P a N jsou ale dva hlavní rozdíly: (i) hlavním zásobníkem P není atmosféra, ale horniny, a (ii) přeměna anorganických sloučenin P není využívána v energetickém metabolismu, proto je cyklus P mnohem jednodušší než cyklus N. Příklad koloběhu dusíku je uveden v kapitole 2. Jak již bylo zmíněno, organismy rozkladem organické hmoty uvolňují zpět do koloběhu uhlík a živiny vázané v organické hmotě a tím umožňují
RkJQdWJsaXNoZXIy NDA4Mjc=